“It's a dangerous business, Frodo, going out your door.
You step onto the road, and if you don't keep your feet, there's no knowing where you might be swept off to.”

― J.R.R. Tolkien, The Lord of the Rings

Pět švestek je zbytečně moc.

Osvědčená cestovní potrava přesně podle nauky výživového gurua Buriho.

Autobus.

Kde jsou, sakra, kohoutky? Anarchy in the U. K.

Londýn, nekecám.

Letos bude léto dvakrát!

Opravdový západ. Topologicky mi to smysl moc nedává ale v romantice jsem betonovej.

Ve fofr-typu restaurací si na účtenku napíšou obvykle Vaše jméno aby zahlásili až bude vařeno.

Kvalitní zábava na hotelovém pokoji.

Dejvovo trojitej a klasickej cheeseburger u mekáče jsou jiný jídla. Asi jako Porsche a tříkolka jsou jiný dopravní prostředky. Zajímavý, že ty cheese tady dělají stejný jako v Praze.

Nakupování tady docele sype.

Tak dlouho jsem vybíral nejlepší arašídový máslo až jsem sáhnul těsně vedle. Jsou to hlavy otevřený, namazat si na chleba sušenky by mě nikdy nenapadlo.

Jo, bejt tady v 5 letech, to musí být naprostá paráda. Ale pěkný je to vlastně pořád.

Hromadná doprava po Kalifornsku.

V Silicon Valley nežijou jenom auta a počítače.

Je víkend a tudíž šance podívat se taky do města. Je to zajímavý paradox ale většina Silicon Valley je jedna velká vesnice. V případě Cupertina to platí doslova, další známá jména jako Sunnyvale nebo Mountain View jsou milá malá městečka. Všechno na sebe sice navazuje, takže souvislá rozloha je ohromná ale pocitově si přijdu jako v klidnějších místech jižních čech.

K tomu je ale přimíchaný bambilión lidí od počítačů, pár firem s kampusem o rozloze malé české vesnice a občas auto v ceně domu a velikosti kancelářského stolu.

Každopádně víkend a San Francisco.

Do SF se jezdí, jak jinak, Uberem na vlak a potom Caltrainem. Vlak byl dost zajímavě prostorově řešený. Z venku takový plechový dobytčák. Měl dvě patra ale většinu plochy zabíral prostor na zavazadla uprostřed po celé délce vagonu a dvě uličky po jeho stranách. Vagon je vlastně docela velký ale jelikož jsou cestující jenom v tenké vrstvě kolem stěn, není jich tam mnoho. Tak to tedy asi konstruktér plánoval protože tam byly sedačky. Druhá vrstva pak byli později přistoupivší kteří nastojato komplet zaplnili uličky. Ale kdyby náhodou někdo přišel s dvaceti kuframa, tak uprostřed bylo místa dost.

V SF jsem se napřed nechal školácky zmást když jsem sháněl automat s lístkama na tramvaj (kupujou se v automatu u řidiče, za hotovost, nevrací) a potom mě dostaly dvě různé zastávky tramvají se stejným jménem na jednom nástupišti. Mají tady totiž dva systémy tramvají a nástupišť které nejsou kompatibliní. Do jednoho druhu tramvaje se nastupuje po pár schůdcích z úrovně ulice asi jako do starších pražských modelů a do druhého se naopak leze jako do sklepa a kvůli tomu je na ulici metr vysoké nástupiště.

Těsně před trpělivým půlhodinovým čekáním na tramvaj co nejela a nejela jsem ještě stihnul zahlídnout zdejší futuristický koncept deformačních zón. Chodci jsou tady vzácný druh, tak aby se jim nic nestalo, používají auta pružné gumové nárazníky které v případě srážky neopatrného chodce šetrně postrčí zpět na chodník, tam kam patří. Udělalo to na mě takový dojem, že jsem radši pustil domorodce před sebe.

Hlavním cílem výletu do SF byl Fleet Week. Čistou náhodou jsem včera večer v televizi na dobrou noc zahlídnul upoutávku a program na dnešek byl jasný. Fleet Week je týden trvající show kdy v zátoce parkuje několik vojenských lodí a na nebi se střídají stíhačky, akrobatická vrtulová letadla, dopravní Boeing a dělají kočičí kusy. Prominentní místo v upoutávce i na plakátech měli Blue Angels, akrobatická stíhací letka šesti F-18 Hornet.

Z celé zábavy bylo vidět, že velkopelpost je něco co tady fakt umějí. Loď přes celý obzor, synchronizovaná akrobacie osmi ledadel, kilometrové srdce na obloze, na pozadí Alcatraz a Golden Gate Bridge, všechno super. Ale když za hlavou zahřmělo šest Hornetů, tak teprve začala show.

"Žádnej strach, až nastoupí Blue Angels, tak to poznáš."

Zážitek popsat nedokážu, ale určitě nejdůležitější část vjemu je zvuk. Když člověk cítí to burácení i v prstech u nohou, nedá to aby si nezkusil domyslet jaké to být tam nahoře. A to poměrně blízko - zatímco většina letadel byly tečky nad zátokou a dojem vylepšovaly barevnýma dýmovnicema, F-18 to většinu času neměly zapotřebí. Letectví normálně vnímám jako etalon rozvahy a pořádku ale když je důvod, tak zjevně není problém aby šest Hornetů týden řádilo nad městem. Angels jsem bohužel kloudně vyfotit nedokázal ale pár fotek s českýma L-39 vyšlo.

V pozadí vykukoval známý ostrov s bývalým vězením, Alcatraz. Akční filmy mě většinou moc neberou ale zrovna Skálu jsem viděl několikrát. Dneska se na ostrov vodí turisti na prohlídky. Mám to na seznamu.

Proč zrovna tady, na molu 39, mají Bubba Gump restauraci (a mosaznou Forrestovo sochu) jsem netušil. Wikipedie praví, že prostě rok po natočení Forresta vzniknul restaurační řetězec. Business as usual.

Ba, tmářství zde bují zle. Namísto aby Velký Al dětem na férovku vysvětlil vektorové sčítání sil, tak předstírá, že je to magie.

Rozdíl mezi hodně vysokým barákem a mrakodrapem je hlavně v perspektivě. To když se našinec musí prohnout v bedrech, zvrátit hlavu dozadu a samovolně otevřít pusu.

Slyšel jsem předem, že v SF žije hodně lidí na ulici. Viděl jsem jenom zlomek města ale přišlo mi, že oproti Praze není rozdíl ani tak v počtu jako spíš v postoji. Bezdomovec v Praze většinou působí, že je na dně a chováním připomíná plaché zvíře - je ostražitý, nedůvěřivý, spíše si hledá bezpečné zázemí stranou. Vyjímky jsou žebrající nebo opilí. Těch pár lidí co jsem potkal v SF ale vypadalo, že na ulici opravdu bydlí. Nemyslím tím ono ustálené spojení, vypadalo to jako by opravdu jejich domem bylo město, tady na ulici měli obývák a vy jste jim tam vlezli. Byla to suverénost, povýšenost, iritace a někdy i drzost nebo lhostejnost.

Dnes jsem zažil svoje první zemětřesení. Seděl jsem u počítače a najednou mi přišlo jako by se pode mnou lehce zahoupala židle. Blesklo mi, že se mi zase zablokoval krk protože to bývalo podobné. To byla zjevná blbost, tak jsem začal zvažovat borce přes ulici, že se s těma zbíječkama nějak rozvášnili. Kolega z Japonska ale poznal okamžitě a nažhavil seismologický web - údajně to bylo 4.4 kus za San Jose. Dost se podivoval, že v Evropě zemětřasy nemáme.

V Kalifornii mají chodci přednost a řidiči jsou super ohleduplný. Občas mi až přišlo jako by ze mě měli strach jak pomalu vjíždějí na parkoviště a z jaké uctivé dálky dávají přednost. Chodecká infrastruktura ale není uplně konzistentní - někdy je před vjezd do garáže potřeba semafor a jinde přebíhám nájezd na dálnici téměř pozpátku protože je to "ostrá leva za horizontem" a bez osvětlení i bez semaforu. Coby chodec si tady prostě přijdu jako ohrožený druh. Moc nás tady neni a držíme při sobě. Pokud někoho potkám na ulici a zjevně není ve shonu, nemá v uších sluchátka nebo nedává najevo, že o kontakt nestojí, tak není uplně vyjímečné se pozdravit. Je to docela milý, v Praze bysme to taky mohli zkusit.

Uprostřed téhle ulice to vypadá jako by se pár sousedů domluvilo a protáhlo si předzahrádky na úkor chodníku. Asi něco na styl:
"Nezrušíme ten zbytečný metr betonu před barákem? Stejně tam nikdo nechodí."
"Ok. Půjčíš mi zbíječku?"

Zemětřesení už mám odškrtnutý. Další co doma v čechách nemáme jsou požáry (wildfires). Teda ne, že by v čechách občas něco neshořelo ale většinou nebývá obloha potažená šedivou vrstvou protože 100 kilometrů daleko hoří lesy i města. Je zajímavý kolik věcí člověk bere za naprostou a univerzální samozřejmost.

Ve městě (SF) mají obdobu Tesca (Safeway) ale tady u nás na vesnici (Cupertino) jsou k vidění spíše asijské večerky. Jsou trochu větší, nakupujou tam výhradně asiati (je otázka co dělají ostatní), regály jsou plné zajimavých věcí a prozatím to vypadá, že narozdíl od ostatních obchodů sedí cenovky s tím co se markuje na kase a nepřipočítávají daň.

Chipsy z Aldi-Sud to sice nejsou ale ůplně k zahození smažené fazole s česnekem taky nebyly.

Tohle je zajímavý. Nevim jestli to je obdoba kroužkování ptactva nebo inventárních štítků ale stromy na ulici mají každý svojí visačku. Kdybyste potkali zaběhnutý strom, tak z druhé strany štítku má napsáno kde bydlí.

Cestou z práce jsem si osahal Audinu. Hezká, bílá ale docela špinavá. Kupodivu to bylo na přechodu i se semaforem. Nejsem si uplně jistý jak moc pán koukal doprava odkud jsem přecházel, asi ho spíš zajímalo, že zleva dobrý a začal se rozjíždět. Zdejší vymoženost - na křižovatkách se může odbočovat doprava, semafor, nesemafor. Teda pokud zrovna někdo nepřechází. Ale tady statisticky nepřechází nikdo.

Naštěstí jsem ho v tu chvíli už prakticky minul, takže jsem se jenom opřel rukou a udělal dva rychlejší kroky. Žádný skluz po kapotě - tady nejsme v Holywoodu a měl to fakt špinavý. A taky to naštěstí byla jenom Audina, sedět pán v Tesle, tak to možná stihnul. Zamávali jsme si a pokračovali dál.

Takže k tomu rozhlížet se 360 kolem dokola holt ještě přibyde kontrolovat jestli kočí v zastavených povozech koukají. Za šera to nebude uplně triviální. Ulovit takhle po práci trojitej burger u Wendy chce prostě nějaký nasazení.

Za posledních pár týdnů jsem toho najezdil taxíkama víc než za 30 let v čechách. Pěšky je tu daleko, nic pořizovat ani nedávalo smysl a veřejná doprava asi naznačuje, že většina jezdí autem a financovat jí nechce. Chvála domorodcům, že tu stihli zařídit 4G mobilní sítě, chytrý telefony a taxiky na tlačítko dřív než jsem se doštrachal.

Vlastně mě nikdy nenapadlo si jako jedinej pasažér sedat dozadu. Přišlo mi to stejný jako zamlada na stopu nebo když mě veze někdo z kamarádů. Až po čase mi došlo, že sedačka spolujezdce je podezřele často podezřele vepředu a z těch pár spolupasažerů co jsem měl si všichni sedali dozadu. Nevadí, mělo to výhodu, že jsem mohl aspoň trochu pokecat s řidičem. Většinou jsem se nedostal o moc dál než, že je lepší jezdit pro Lyft než pro Uber ale aby neměli prostoje tak stejně všichni kdo můžou jezdí pro obě firmy. Jedinej kdo nemohl byl borec s Hondou r. v. 2003 protože vozit pro Lyft se smí jen autem z roku 2004 a dál. Asi to neni uplně špatná metrika kvality svezení ale jeho to asi nepotěší. Občas bylo zajímavý zjistit kdo jsme se sem odkud poděli (Mongolsko například).

Dneska večer jsem měl ale cestou z města (San Jose) uplně neuvěřitelnej rozhovor. Řidič, pán kolem padesátky, první co se ptá, že když jsem z tý Evropy, jestli koukam na fotbal. To jsem sloužit nemohl ale ptam se jestli by mi naopak nevysvětlil pravidla toho americkýho. Přeci jen když to dává nonstop dobrá čtvrtina kanálů v televizi na hotelu, tak to asi bude důležitý. Rámcově jsem pochopil, shodli jsme se, že to je řezničina ale definici faulu jsem nějak nezvládl, nicméně prý taková věc fakt existuje. A pak plynule navázal jestli prý znám Jana Husa.

Pán ve středním věku který jezdí s taxíkem, po večerech kouká v bedně na fotbal a v Evropě v životě nebyl má načtený dějepis zemičky zvíci čtvrtiny Kalifornie kdesi v řiti za oceánem...
Prý ho zajímá církevní historie.
Docela jsem koukal.
Pak jsme ještě probrali placení univerzitního vzdělaní, já dostal letáček o křesťanství a byl jsem na hotelu.

Byla vůle zajít hromadně požvejkat nad večeří a návrh brazilského steak-housu prošel jednomyslně včetně empatického vegetariána. Kolega z Brazílie vysvětlil etiketu - sedne se ke stolu a žere, přitom se může případně rozmlouvat ale hlavně se žere, žere se co to jde. Začátečníky může zmást nástražené falešné jídlo okolo (ale aspoň se měl dobře i kolega vegatarián). Pointa je v tom, že kolem stolu chodí číšníci s rožněma flákoty a zájemcům zakrojí přímo u stolu. Jeden cyklus vypadal zhruba takhle: hovězí svíčková na grilu, kuře v parmezánu, flank steak, kuřecí srdíčka (jsou to hlavy, srdíčka s kořením na grilu!), klobásky a něco z vepře. Mezihra - to když je člověk už nacpanej, tak aby mohl dál - grilovaný ananas. Funguje to.

A potom se jede další kolo.

Na stole byl semaforek - kolečko z půlky zelené a z půlky červené. Dokud je nahoře zelená dělají nosiči u stolu zastávku a nabízí, jakmile je červená, tak už neruší přežranou společnost a když je červená dlouho, odnesou korejtka ze stolu. Báječnej koncept.

Po půlnoci mě ze San Jose zavezl kolega zpátky na hotel. Sotva jsme vyjeli, tak mi přišlo, že na předním skle vidim kapky. Řikal jsem si, že je to blbost a hledal odkud se to vzalo. A za chvíli začalo regulérně pršet. Podle toho co jsem slyšel, tak to bylo za poslední dva roky možná už počtvrté. Zrovna ten kolega co mě vezl má dnes narozeniny, zapršelo na jeho počest. Někdo se prostě umí narodit.

Vtipné pak bylo vidět, že na dálnici zastavují auta protože prší. Na druhou stranu je mi vlastně milejší když lidi zastaví jenom proto, že prší než když nazdařbůh extrapolují dosavadní zkušenosti do neznámé situace.

Důkaz focený ráno cestou do práce. Fakt pršelo. Takže teď půl roku nebude.

Trochu mě mrzí, že jsem nedával pozor zrovna když poslední tři týdny mizely do historie. Dobrý časy se sice málokdy prožívají tak přítomně jako ty jiný ale naštěstí zase spíš vydrží v paměti. Až to vypadá jako by nám v tomhle pragmatická evoluce udělala čistou laskavost.

Take care California! How you doin', London?